vybavení

BACK

Do konce roku 2007 jsem se astronomii věnoval hlavně prostřednictvím hvězdáren, planetárií, internetu a literatury a k samotnému pozorování jsem neměl k dispozici víc než vlastní zrak. Do té doby jsem totiž bydlel v centru Prahy, kde světelný smog naprosto znemožňuje jakékoli smysluplné astronomické aktivity. Situace se změnila, když jsme se přestěhovali na jihozápadní „okraj“ hlavního města, kde je relativně „tmavá“ obloha přeci jen dostupnější, a začal jsem si uvědomovat, že to bez přístroje dál nepůjde. Začátkem roku 2008 jsem si tedy pořídil svůj první skutečně astronomický dalekohled a to refraktor Skylux Bresser o průměru 70mm (ohnisko 700mm) přezdívaný LIDLSKOP. Tento okamžik považuji za začátek období mé přístrojové astronomie. Musím říct, že poměrem „cena/výkon“ tehdy tento „must have“ příjemně překvapil. Dalekohled se prodává  se stativem a paralaktickou montáží (snad ASTRO 3), kterou lze dodatečně vybavit motorovým posuvem v rektascenzi. Podle výrobce (Meade Instruments Europe GmbH) se jedná o achromatický refraktor, čemuž lze při zvětšeních do 2D i věřit. Barevná vada se projevuje velmi výrazně až při fotografování, k čemuž sice není tento přístroj prvotně určen, ale na pokusy tohoto typu se ideálně hodí. K dalekohledu se dodává hledáček 6x30, tři okuláry typu Kellner (20+12+6mm) o průměru 1,25 a Barlow pro prodloužení ohniska 1,5x. Nejdříve jsem byl přístrojem poměrně nadšen, ale pouze do té doby než jsem začal dělat první pokusy s astronomickou fotografií. A od tohoto okamžiku jsem začal upravovat dalekohled, vyráběl roztodivné přípravky, sem tam něco ubastlil či naprogramoval a dokupoval různé nezbytnosti a krok po kroku se seznamoval s tím, jak se propracovat k alespoň k průměrným astrofotografickým výsledkům a hlavně porozuměl přesně tomu, co očekávám od skutečného přístroje použitelného pro astro-foto.

První pokusy jsem prováděl s kompaktem Olympus C-750UZ, ale protože z kompaktu zpravidla nelze sejmout objektiv (alespoň ne nedestruktivně) byly první pokusy omezeny na afokální fotografování Měsíce, Slunce a planet. Pro tento způsob fotografování je kompakt velmi výhodným řešením, protože při 10x zoomu je obraz zvětšen nejen okulárem dalekohledu, ale i optikou kompaktu (ED skla). Druhým velkým omezením byl nejdelší expoziční čas 16s a to je pro účely stelární astrofotografie (o DSO nemluvě) prostě velmi krátká doba.

Pro afokální fotografii jsem vyrobil z kusu dřevotřísky držák, který je univerzálně použitelný jak pro zmíněný kompakt, tak i pro videokameru (Sony DCR TRV22E), kterou jsem nemohl při svých pokusech vynechat. No a když jsem tak pochopil, co všechno další je nezbytné, začala ona nákupní horečka.

Koncem dubna jsem pořídil montáž EQ3-2 s pohonem polární osy. Tím jsem měl samozřejmě navíc montáž i stativ a tak jsem dokoupil držák triedru (10x50) a stativ používám k jeho upevnění. V květnu hned následoval nákup digitální zrcadlovky Canon EOS350D se setovým objektivem EF-S 18-55 no a protože ohnisková vzdálenost 88mm (55x1,6 crop faktor) mi připadala dost málo sehnal jsem ještě teleobjektiv Objektiv TAMRON AF 70-300 mm F/4-5,6 Di LD Macro. Pro dlouhé expozice a hlavně v zimním období při teplotách pod nulou je samozřejmostí náhradní akumulátor do Canonu, ale protože ani to nebylo dostačující, sehnal jsem pro tyto extrémnější podmínky i baterry grip od Canonu do kterého lze vložit oba akumulátory a prodloužit tak výrazně životnost zrcadlovky. V režimu, kdy se před každým focením sklápí zrcátko kvůli eliminaci otřesů a při dlouhých expozicích, kdy je v režimu BULB závěrka trvale otevřená (a tedy pod proudem) je boj „s energetickou krizí“ postrachem všech astrofotografů. Není v této zálibě snad nic horšího, než když se člověk desítky minut přepravuje na místo fotografování, přenáší vybavení, polohuje montáž, připravuje dalekohled a když chce začít fotit dozví se, že je baterie vybitá. Navíc je battery grip vybaven kostrou pro vložení 6ti AA baterií, které mohou v podobě nabíjecích akumulátorů zahnat energetického bubáka. Od Miloše Hrocha (díky Miloši) jsem nakonec získal věcičku vskutku geniální, která veškeré tyto problémy řeší jednou pro vždy. Stabilizovaný zdroj pro napájení Canonu přímo z 12V akumulátoru. Je to sice spousta olova navíc (myslím těch 12V v autobaterii), ale dříve nebo později budu stejně napájet tímto napětím i montáž.  

Dalším nezbytným příslušenstvím k foťáku je dálková spoušť. Typ RS-60E3 umožňuje i aretaci v poloze BULB a fotit tak expozičními časy nezávislými na přístroji. Tedy po zmáčknutí spouště dálkového ovladače stačí aretovat v otevřené pozici a čas expozice odměřit buď stopkami nebo lze přímo na displeji fotoaparátu sledovat ubíhající čas. Vzhledem k tomu, že je čas potřeba odměřovat zpravidla zcela potmě (kdo by to byl řekl) a hlavně jsou časy v řádu minut, je nutné aktivovat na stopkách různé alarmy, svítit na stopky či foťák baterkou (protože sahat na něj po dobu expozice nelze), začalo se mi jevit toto řešení jako nedostatečné a začal jsem se pídit po dálkové spoušti s časovačem. První kroky jsem udělal díky webu Michaela Covingtona, podle kterého jsem zbastlil elektroniku do sériového konektoru, vyrobil propojovací kabel pro připojení fotoaparátu k PC a v MS Access vytvořil jednoduchou aplikaci pro řízení intervalů a délky expozic. Aplikace zohledňuje i fotografování s předsklopením zrcátka (Mirror LookUp) i možnost fotografovat pouze intervalové expozice (např. ovládat fotoaparát jako časový kompresor pro dlouho trvající děje) při krátkých expozičních časech (tj. ne v režimu BULB). Toto vylepšení je sice užitečné, ale je potřeba s sebou tahat notebook (který navíc nevlastním) a hlavně jsem opět závislý na napájení notebooku a elektrické energie v terénu není nikdy dost. Dalším krokem bude zřejmě pořízení skutečně autonomního časovače napájeného z 9V baterie.

Neméně podstatným (možná tím nejpodstatnějším) je přesné navádění dalekohledu na fotografovaný objekt. Čím je totiž ohnisková vzdálenost objektivu fotoaparátu či připojeného dalekohledu větší, tím náchylnější na jakoukoli nepřesnost je i celá soustava. Hvězdy pak nejsou vykresleny jako body (či „kolečka“) ale začínají se různě protahovat. Při focení v primárním ohnisku dalekohledu o ohniskové vzdálenosti objektivu 700mm je proto potřeba zejména přesné ustavení montáže tak, aby byla polární osa opravdu rovnoběžná z osou rotace Země. Na severní polokouli je toto místo asi 44 úhlových minut od Polárky (což je asi 1,5 průměru Měsíčního kotoučku). K tomu lze velmi dobře použít polární hledáček, který se umístí přímo do hlavy montáže (pokud to umožňuje) a po nastavení data a aktuálního času se natáčením hlavy montáže umístí Polárka do určeného bodu v masce hledáčku. Nicméně ani nejpřesnější ustavení tímto způsobem nevede nikdy ke stoprocentnímu nastavení na severní pól oblohy a proto je potřeba ustavení zpřesnit např. pomocí driftové metody. Pokud není montáž naváděná automaticky podle okolních hvězd, případně pokud není nastavena přesně vodorovně či ve správné elevaci zeměpisné šířky je to opravdu náročné příprava před fotografováním. Fakt je ovšem ten, že čím je montáž ustavena precizněji tím je pak samotná pointace (tedy korigování odchylky od požadovaného nasměrování) méně náročná. Samotnou pointaci pak lze provádět několika způsoby. Já používám (zatím) tu nejjednodušší metodu a to pointování pomocí okuláru se záměrným křížem. Pro tento účel jsem pořídil pointační okulár s ohniskovou vzdáleností 12,5mm, kterým se při fotografování udržuje vybraná (pointační) hvězda ve středu osvětleného vláknového kříže. Když v průběhu expozice dojde díky nepřesnosti k tomu, že se hvězda začne pohybovat z tohoto určeného pole, lze elektronicky buď motor v rektascenzi pozastavit, případně lehce zrychlit a vrátit tak objekt do správné polohy v průběhu expozice. Někde jsem vyčetl pravidlo, že zvětšení dalekohledu, kterým se pointuje by mělo být alespoň tak velké jako ohnisková vzdálenost fotografického objektivu v centimetrech. Jinými slovy při fotografování teleobjektivem o ohniskové vzdálenosti 300mm by mělo být zvětšení pointačního dalekohledu alespoň 30x. V mém případě je to 700/12,5=56x, což dostačuje. Pokud bych fotil v primárním ohnisku R70/700 je potřeba použít alespoň 70x zvětšení což by se dalo vyřešit přidáním prodlužovače ohniska Barlow 1,5x – zvětšení by pak bylo 700/12,5x1,5=84x což by opět stačilo. Už nyní jsem si ale vědom, že fotit dlouhé expozice a pointovat koukáním (navíc kolikrát v mraze) do okuláru bude asi slepá cesta. Pokročilejší metody znám zatím pouze z internetu, například lze místo okuláru použít web kameru, která obraz přenese do notebooku – změna je v tomto, že se manuálně ovládá chod motorku jako v předchozím případě, pouze není nutné koukat do okuláru a obávat se, že o celou pracně ustavenou montáž zavadím a výsledek pak lze pouze smazat a to nemluvím o opětovném ustavení montáže, tedy nezbytnosti začít úplně znova. Tužší montáže HEQ5-EQ6 mají integrovaný vstup pro autoguider, to znamená, že chod motorků v obou osách již lze ovládat elektronicky bez nutnosti držet ovladač montáže v ruce. Signály pro ovládání motorků se pak posílají do montáže buď přímo z notebooku, který softwarově hlídá polohu pointační hvězdy, případně autoguider, což je zcela autonomní zařízení.

Pár dnů po prvním výročí zakoupení Lidlskopu (tedy v lednu 09) jsem konečně rozhodl o dalším kroku. Pořídil jsem si refraktor Sky-Watcher ED-80/600 s nízkorozptylovým objektivem. Světelnost dalekohledu je f/7,5, tedy o něco "rychlejší" přístroj než Lidlskop s f/10. Tím končí období temna a po některých nezbytných úpravách se těším na nové fotografie.