Do
konce roku 2007 jsem se astronomii věnoval hlavně prostřednictvím
hvězdáren, planetárií, internetu a literatury a k samotnému pozorování
jsem neměl k dispozici víc než vlastní zrak. Do té doby jsem totiž bydlel
v centru Prahy, kde světelný smog naprosto znemožňuje jakékoli smysluplné
astronomické aktivity. Situace se změnila, když jsme se přestěhovali na
jihozápadní „okraj“ hlavního města, kde je relativně „tmavá“ obloha přeci
jen dostupnější, a začal jsem si uvědomovat, že to bez přístroje dál
nepůjde. Začátkem roku 2008 jsem si tedy pořídil svůj první skutečně
astronomický dalekohled a to refraktor Skylux Bresser o průměru 70mm
(ohnisko 700mm) přezdívaný
LIDLSKOP. Tento okamžik považuji za začátek období mé přístrojové
astronomie. Musím říct, že poměrem „cena/výkon“ tehdy tento „must have“
příjemně překvapil. Dalekohled se prodává se stativem a paralaktickou
montáží (snad ASTRO 3), kterou lze dodatečně vybavit motorovým posuvem
v rektascenzi. Podle výrobce (Meade Instruments Europe GmbH) se jedná o
achromatický refraktor, čemuž lze při zvětšeních do 2D i věřit. Barevná
vada se projevuje velmi výrazně až při fotografování, k čemuž sice není
tento přístroj prvotně určen, ale na pokusy tohoto typu se ideálně hodí.
K dalekohledu se dodává hledáček 6x30, tři okuláry typu Kellner
(20+12+6mm) o průměru 1,25”
a Barlow pro prodloužení ohniska 1,5x. Nejdříve jsem byl přístrojem
poměrně nadšen, ale pouze do té doby než jsem začal dělat první pokusy
s astronomickou fotografií. A od tohoto okamžiku jsem začal upravovat
dalekohled, vyráběl roztodivné přípravky, sem tam něco ubastlil či
naprogramoval a dokupoval různé nezbytnosti a krok po kroku se seznamoval
s tím, jak se propracovat k alespoň k průměrným astrofotografickým
výsledkům a hlavně porozuměl přesně tomu, co očekávám od skutečného
přístroje použitelného pro astro-foto.![](photogallery/vybaveni/OlympusC750UZ.jpg)
První
pokusy jsem prováděl s kompaktem
Olympus C-750UZ, ale protože z kompaktu zpravidla nelze sejmout
objektiv (alespoň ne nedestruktivně) byly první pokusy omezeny na afokální
fotografování Měsíce, Slunce a planet. Pro tento způsob fotografování je
kompakt velmi výhodným řešením, protože při 10x zoomu je obraz zvětšen
nejen okulárem dalekohledu, ale i optikou kompaktu (ED skla). Druhým
velkým omezením byl nejdelší expoziční čas 16s a to je pro účely stelární
astrofotografie (o DSO nemluvě) prostě velmi krátká doba.
![](photogallery/vybaveni/AfokHoldFot.jpg) Pro
afokální fotografii jsem vyrobil z kusu dřevotřísky držák, který je
univerzálně použitelný jak pro zmíněný
kompakt, tak i pro
videokameru (Sony DCR TRV22E), kterou jsem nemohl při svých
pokusech vynechat. No a když jsem tak pochopil, co všechno další je
nezbytné, začala ona nákupní horečka.
Koncem dubna jsem pořídil montáž
EQ3-2 s pohonem polární osy. Tím jsem měl samozřejmě navíc montáž i
stativ a tak jsem dokoupil
držák triedru (10x50)
a stativ používám
k jeho upevnění. V květnu hned následoval nákup digitální
zrcadlovky
Canon EOS350D se setovým objektivem
EF-S 18-55 no a protože ohnisková vzdálenost 88mm (55x1,6 crop
faktor) mi připadala dost málo sehnal jsem ještě teleobjektiv Objektiv
TAMRON AF 70-3 00
mm F/4-5,6 Di LD Macro. Pro dlouhé
expozice a hlavně v zimním období při teplotách pod nulou je samozřejmostí
náhradní akumulátor do Canonu, ale protože ani to nebylo
dostačující, sehnal jsem pro tyto extrémnější podmínky i
baterry grip od Canonu do kterého lze vložit
oba akumulátory a prodloužit tak výrazně životnost zrcadlovky.
V režimu, kdy se před každým focením sklápí zrcátko kvůli eliminaci otřesů
a při dlouhých expozicích, kdy je v režimu BULB závěrka trvale otevřená (a
tedy pod proudem) je boj „s energetickou krizí“ postrachem všech
astrofotografů. Není v této zálibě snad nic horšího, než když se člověk
desítky minut přepravuje na místo fotografování, přenáší vybavení,
polohuje montáž, připravuje dalekohled a když chce začít fotit dozví se,
že je baterie vybitá. Navíc je battery grip vybaven kostrou pro
vložení 6ti AA baterií, které mohou
v podobě nabíjecích akumulátorů zahnat energetického bubáka. Od
Miloše
Hrocha (díky
Miloši) jsem nakonec získal věcičku vskutku geniální, která veškeré tyto
problémy řeší jednou pro vždy. Stabilizovaný
zdroj pro napájení Canonu přímo z 12V akumulátoru. Je to sice
spousta olova navíc (myslím těch 12V v autobaterii), ale dříve nebo
později budu stejně napájet tímto napětím i montáž.
Dalším nezbytným
příslušenstvím k foťáku je
dálková spoušť. Typ RS-60E3 umožňuje i aretaci v poloze BULB a
fotit tak expozičními časy nezávislými na přístroji. Tedy po zmáčknutí
spouště dálkového ovladače stačí
aretovat
v otevřené pozici a čas expozice odměřit buď stopkami nebo lze přímo na
displeji fotoaparátu sledovat ubíhající čas. Vzhledem k tomu, že je čas
potřeba odměřovat zpravidla zcela potmě (kdo by to byl řekl) a hlavně jsou
časy v řádu minut, je nutné aktivovat na stopkách různé alarmy, svítit na
stopky či foťák baterkou (protože sahat na něj po dobu expozice nelze),
začalo se mi jevit toto řešení jako nedostatečné a začal jsem se pídit po
dálkové spoušti s časovačem. První kroky jsem udělal díky webu
Michaela Covingtona,
podle kterého jsem zbastlil elektroniku do
sériového konektoru, vyrobil propojovací
kabel pro připojení fotoaparátu k PC a v MS Access vytvořil
jednoduchou
aplikaci pro řízení intervalů a délky expozic. Aplikace
zohledňuje i fotografování s předsklopením zrcátka (Mirror LookUp) i
možnost fotografovat pouze intervalové expozice (např. ovládat fotoaparát
jako časový kompresor pro dlouho trvající děje) při krátkých expozičních
časech (tj. ne v režimu BULB). Toto vylepšení je sice užitečné, ale je
potřeba s sebou tahat notebook (který navíc nevlastním) a hlavně jsem opět
závislý na napájení notebooku a elektrické energie v terénu není nikdy
dost.
Dalším krokem bude zřejmě pořízení skutečně autonomního časovače
napájeného z 9V baterie.
Neméně
podstatným (možná tím nejpodstatnějším) je přesné navádění dalekohledu na
fotografovaný objekt. Čím je totiž ohnisková vzdálenost objektivu
fotoaparátu či připojeného dalekohledu větší, tím náchylnější na jakoukoli
nepřesnost je i celá soustava. Hvězdy pak nejsou vykresleny jako body (či
„kolečka“) ale začínají se různě protahovat. Při focení v primárním
ohnisku dalekohledu o ohniskové vzdálenosti objektivu 700mm je proto
potřeba zejména přesné ustavení montáže tak, aby byla polární osa opravdu
rovnoběžná z osou rotace Země. Na severní polokouli je toto místo asi 44
úhlových minut od Polárky (což je asi 1,5 průměru
Měsíčního
kotoučku). K tomu lze velmi dobře použít polární
hledáček, který se umístí přímo do hlavy montáže (pokud to
umožňuje) a po nastavení data a aktuálního času se natáčením hlavy montáže
umístí Polárka do určeného bodu v masce
hledáčku. Nicméně ani nejpřesnější ustavení tímto způsobem nevede nikdy ke
stoprocentnímu nastavení na severní pól oblohy a proto je potřeba ustavení
zpřesnit např. pomocí driftové metody. Pokud není montáž naváděná
automaticky podle okolních hvězd, případně pokud není nastavena přesně
vodorovně či ve správné elevaci zeměpisné šířky je to opravdu náročné
příprava
před
fotografováním. Fakt je ovšem ten, že čím je montáž ustavena precizněji
tím je pak samotná pointace (tedy korigování odchylky od požadovaného
nasměrování) méně náročná. Samotnou pointaci pak lze provádět několika
způsoby. Já používám (zatím) tu nejjednodušší metodu a to pointování
pomocí okuláru se záměrným křížem. Pro tento účel jsem pořídil pointační
okulár s ohniskovou vzdáleností 12,5mm, kterým se při fotografování
udržuje
vybraná
(pointační) hvězda ve středu osvětleného vláknového
kříže. Když v průběhu expozice dojde díky nepřesnosti k tomu, že se
hvězda začne pohybovat z tohoto určeného pole, lze elektronicky buď motor
v rektascenzi pozastavit, případně lehce zrychlit a vrátit tak objekt do
správné polohy v průběhu expozice. Někde jsem vyčetl pravidlo, že zvětšení
dalekohledu, kterým se pointuje by mělo být alespoň tak velké jako
ohnisková vzdálenost fotografického objektivu v centimetrech. Jinými slovy
při fotografování teleobjektivem o ohniskové vzdálenosti 300mm by mělo být
zvětšení pointačního dalekohledu alespoň 30x. V mém případě je to
700/12,5=56x, což dostačuje. Pokud bych fotil v primárním ohnisku R70/700
je potřeba použít alespoň 70x zvětšení což by se dalo vyřešit přidáním
prodlužovače ohniska Barlow 1,5x – zvětšení by pak bylo 700/12,5x1,5=84x
což by opět stačilo. Už nyní jsem si ale vědom, že fotit dlouhé expozice a
pointovat koukáním (navíc kolikrát v mraze) do okuláru bude asi slepá
cesta. Pokročilejší metody znám zatím pouze z internetu, například lze
místo okuláru použít web kameru, která obraz přenese do notebooku – změna
je v tomto, že se manuálně ovládá chod motorku jako v předchozím případě,
pouze není nutné koukat do okuláru a obávat se, že o celou pracně
ustavenou montáž zavadím a výsledek pak lze pouze smazat a to nemluvím o
opětovném ustavení montáže, tedy nezbytnosti začít úplně znova. Tužší
montáže HEQ5-EQ6 mají integrovaný vstup pro autoguider, to znamená, že
chod motorků v obou osách již lze ovládat elektronicky bez nutnosti držet
ovladač montáže v ruce. Signály pro ovládání motorků se pak posílají do
montáže buď přímo z notebooku, který softwarově hlídá polohu pointační
hvězdy, případně autoguider, což je zcela autonomní zařízení.
Pár dnů po prvním výročí
zakoupení Lidlskopu (tedy v lednu 09) jsem konečně rozhodl o dalším kroku.
Pořídil jsem si refraktor Sky-Watcher ED-80/600 s nízkorozptylovým
objektivem. Světelnost dalekohledu je f/7,5, tedy o něco "rychlejší"
přístroj než Lidlskop s f/10. Tím končí období temna a po některých
nezbytných úpravách se těším na nové fotografie. |